Jitka

    Míša se narodil v řádném termínu v září 2011 jako zcela zdravé miminko. Od narození mi dělal jen a jen radost. Do svých 15 měsíců nikdy nebyl nemocný, neměl ani rýmu, dobře spinkal, dobře jedl, byl neskutečně usměvavý, dobře se vyvíjel, v roce chodil bez problémů na nočník.

    V roce se smál nahlas pohádkám o Patovi a Matovi. Rozesmálo ho, když se praštili, když spadli, něco rozbili. Věděl, jaká situace přijde a smál se už dopředu. Taky je napodoboval. Spoustu věcí se od nich naučil, v roce uměl šroubovat úplně v pohodě akušroubovákem i ručním šroubovákem. Brzy seděl, brzy chodil, krásně žvatlal první slabiky a slůvka… a 21.VIII.2012 mi řekl poprvé „MÁMA“. Bylo to úžasné období!!!

    …ale jen do 8.I.2013, kdy mu doktorka vpíchla povinnou MMR vakcínu. Do té doby bezproblémově očkovaný Míša už nebyl mým usměvavým chlapečkem. Hned odpoledne po očkování přišla první teplota a následovalo 12 dní horeček. Jeho apatické chování, nezájem o hračky, neustálý pláč, ztracený oční kontakt a nezájem o mou osobu jsem přičítala těm teplotám.

    Stále jen polehával, plakal a koukal „nikam“. Po několika dnech tohoto apatického chování začal večer zničehonic obloukovitě zvracet a to několikrát za sebou… Dala jsem ho do postýlky, teplotu měl 37,3 °C, za hodinu a půl měl již 39,2 °C. Hodně plakal a stále zvracel. Odvezla ho RZP a týden jsme byli v nemocnici. Diagnóza žádná, vyšetření žádné, příčina nezjištěna. 6 dní byl zavřený v postýlce nebo se mnou na posteli a jen apaticky a nepřítomně koukal…

    Po 6 dnech, kdy s ním nic nedělali a odmítal jejich stravu, jsme podepsali revers a šli domů. Následovaly snad 3 týdny průjmů, které nešly zastavit. Už v nemocnici Míša přestal reagovat na své jméno, choval se jako hluchý, neotočil hlavu na zavolání. Nereagoval na pohádky, jako by své oblíbené postavičky — Krtka, Pata a Mata, — vůbec neviděl. Celý únor 2013 byl v podstatě apatický, měl průjmy, nehrál si s jedinou hračkou, nepodíval se na mě.

    Stávalo se, že začal bezdůvodně plakat a v novém prostředí se choval „divně“. Až později, když jsem pochopila, do té doby mně neznámé symptomy autismu, mi došlo, že už v nemocnici se tak choval. Od března do listopadu 2013 bylo jedinou jeho „hračkou“ otevírání a zavírání dvířek od čehokoli. Nic jiného 8 měsíců roku nedělal. Zahleděl se na pant u dvířek a otvíral a zavíral… hodinu, dvě, tři… Později se přidalo otevírání šuplíků a myčky. Jiné hračky (a že jsem mu jich nakoupila) neviděl. Stejně tak neviděl Krtka, Pata a Mata a neviděl ani Meggie, Jacka Russela mojí maminky, kterého od miminka zbožňoval. Bohužel „neviděl“ ani mne, svého tátu, babičku, nikoho z rodiny. Míša byl v té době hodný, ale byl nepřítomný. V září jsem nastoupila zpět do zaměstnání a Míša začal chodit do jesliček. Už po prvních dnech začal chodit domů s rozbitou hlavou a velkými modřinami na čele. Učitelky tvrdily, že se sebepoškozuje, mlátí hlavou o koberec, o skříně a zdi.

    Po měsíci byl ze školky vyloučen pro nepřizpůsobivé chování. Moje sestra v té době vyslovila podezření, že je Míša autista. Kontaktovali jsme maminky kamarádku z práce, která pracuje v SPC Litvínov s autisty a ta nás navštívila doma. Jednoznačně nám řekla, že Míša je autista. Poté jsme se objednali na vyšetření do APLA Praha, k dětskému psychiatrovi, dětskému psychologovi a neurologovi a byl nám diagnostikován autismus se středně těžkou mentální retardací. Genetické vyšetření neprokázalo žádný genetický předpoklad pro autismus.

     Ze dne na den jsem dala v práci výpověď a zůstala s Míšou doma. Slovo autismus jsem do té doby měla spojené jen s filmem Rain Man. Až později mi došlo, co mi tato nemoc vzala. Vzala mi usměvavého zdravého chlapečka. Do září 2013 se jeho oči nesetkaly s mými, 1,5 roku vůbec nereagoval na jméno, sebepoškozuje se, napadá a mlátí při záchvatech lidi, které má rád, rozbíjí v agresi nábytek a hračky, špatně usíná (i 3 hodiny) a v noci se budí. Neujde ani 5 metrů za ruku, stále utíká, neslyší na „STŮJ!“, „POČKEJ!“. Nyní jsou mu 4 roky, od 8.I.2013 doposud nepromluvil a je stále na plenách…

    Ráda bych poděkovala Katce Konrádové za její vstřícnost, rady a pomoc.

    Věřím, že s její pomocí Míšu vyléčíme a autismus překonáme. Již v září 2013, po vlastní detoxikaci, se mi Míša podíval poprvé do očí. Věřím, že jde autismus vyléčit a pod odborným vedením Katky budou pokroky jen a jen přibývat a autismus  bude jednou jen ošklivá minulost. A také věřím, že jednou zase uslyším „MÁMA“.

Podporujeme